9/19/2008 4:23:41 PM 

Na videohry Američané peníze vždycky najdou

"Říká se, že když se spotřebitel dostane na svých posledních 50 dolarů, tři poslední věci, za které je utratí, budou mléko, vajíčka a videohry."

Takto se nedávno pro New York Times vyjádřil analytik videoherního průmyslu Colin Sebastian. Rozhodně není „úplně vedle“.

Amerika prožívá největší finanční krizi za dlouhou dobu, možná i osmdesát let. Míra nezaměstnanosti v USA v srpnu vzrostla na 6,1 %, tedy na nejvyšší úroveň za posledních pět let. Roční míra inflace v červenci dosáhla 5,6 %, svého téměř osmnáctiletého maxima. Koncem července George Bush podepsal návrh zákona podporujícího americký nemovitostní trh. Ten se loni a letos potýká s největšími problémy od Velké hospodářské krize 30. let. Začátkem září se vláda USA dokonce rozhodla převzít kontrolu nad hluboce ztrátovými hypotečními agenturami Fannie Mae a Freddie Mac, jejichž případný kolaps by způsobil obrovský chaos na finančních trzích nejen ve Spojených státech, ale i po celém světě.

Ačkoli vysoké ceny potravin a energií, slabý výkon ekonomiky a stále klesající hodnoty nemovitostí Američany znatelně dusí, jedno odvětví ekonomickému zpomalení odolává, a to právě videoherní průmysl. Prodeje video her dokonce rok od roku rostou. Loni, kdy mimo jiné kvůli nemovitostní krizi přišly o střechu nad hlavou přes 2 milióny domácností, zaznamenal videoherní průmysl svůj rekord. Podle NPG Group, která vyhodnocuje spotřebitelské chování, dosáhly prodeje 17,94 miliard dolarů. To je o 43 % více než v roce 2006. Podle Asociace zábavního průmyslu (EST, Entertainment Software Association) se průměrně každou sekundu roku 2007 prodalo devět her.

Nákupy videoher a videoherního hardware nepolevují ani letos. Podle červencových údajů jen za hrací konzole a s nimi související hry (bez započítání prodejů PC her) utratili Američané v červenci 1,19 miliard dolarů, což je dokonce o 28 % více než ve stejném období loni. Prodej her vzrostl o 41 %, za herní zařízení se utratilo o 17 % více. Celkově za první pololetí vydali Američané na videohry 9,47 miliard dolarů, o 35 % více než za stejné období loni. Denise Kaigler z managementu Nintendo pro Wall Street Journal uvedl, že kvůli neutichajícímu zájmu v červenci společnost zvýšila produkci své konzole Wii.

Údaje z 12. září sice poprvé nepřekonaly očekávání a prodej videoherního software v srpnu meziročně vzrostl „jen“ o 13 % (očekával se 20% nárůst), vše přesto nasvědčuje tomu, že prodejní rekord videoherního průmyslu z roku 2007 bude letos překonán.

Herní konzole přitom nejsou nijak levné, jejich ceny se pohybují mezi 200 do 500 dolary. Hry stojí 5 až 100 dolarů, průměrně 60 dolarů. Jak je tedy možné, že se tyto poměrně drahé produkty tak dobře prodávají, i když Američanům v kapsách letos moc peněz nezbývá? Na první pohled zbytečné, pro někoho až nesmyslné, utrácení je ale naopak pro mnohé racionálním řešením finanční situace. Hrací doba videoher se většinou pohybuje mezi 50 a 100 hodinami. Mnohé hry ale ani nejsou určeny k nějakému finálnímu dohrání a zahození. V přepočtu tak video hry lehce zabaví, často zcela pohltí, své hráče za úplný pakatel. ""Za měsíc uhraji až 100 hodin. I kdybych si každý měsíc koupil hru novou, což nedělám, víc zábavy za míň peněz nemůžu získat,"" říká pro Měšec.cz Craig Hulk. Dodává, že ho tři hodiny v kině vyjdou na osm dolarů a když si k filmu ještě dá popcorn a pití, tak z kina odchází nejméně o 20 dolarů lehčí. Ani knížka prý při poměru cena-výkon nevychází lépe: ""Zábavní hodnota přepočtená na jeden dolar u videoher jasně vítězí."" Aby si člověk mohl zahrát hru, nemusí ani nikam jezdit. Ušetří tedy i za benzín.

Hernímu průmyslu navíc pomáhá i různorodost využití herních konzolí. Například Sony PlayStation 3 lze použít jako Blu-ray DVD přehrávač. Místo koupě „obyčejného“ Blu-Ray přehrávače proto spousta lidí rovnou upřednostní nákup hrací konzole, není totiž o moc dražší. Obdobně XBox 360 lze použít k přehrání HD DVD. Wii se zase čím dál tím častěji stává domácím fitness centrem (Wii Fit) či koncertní halou (Wii Guitar Hero).

Ve 30. letech se lidé před problémy, které jim přinesla Velká deprese, uchylovali do kinosálů. Na pár hodin utekli od těžké reality do světa fantazie. Pro dnešní generaci převzaly tuto roli videohry.

"Nemůžu říct, že odvětví videoher je ‘recese vzdorné‘, ale jeho výkon v posledních ekonomicky obtížných letech mluví sám za sebe," zhodnotila výsledky pro FOX News Anita Frazier, analytička NPD Group. Podle zářijového vyjádření Sebastiana pro Wall Street Journal je navíc videoherní průmysl teprve na začátku svého nejlepšího období.

6/26/2008 6:25:41 PM 

2008 Olympic Games

Grandiose preparations are in the end stretch, human rights however haven’t even left the gate...

Beijing is running closer and closer to the most spectacular Olympics in the games history. It is building colossal stadiums, it is testing technology that dissolves clouds so the games are rainless, it is feeding special pigs for the athletes... In one discipline Beijing is however short of breath. Under heavily polluted sky, human rights and freedom of press are being choked.

Beijing won the privilege of hosting the 2008 Olympic Games on July 13, 2001. China’s promises and ambitious plans were a key factor in the ultimate decision. It was obvious that the smog-shrouded and traffic jammed Beijing, the capital of a country what does not support human rights and suppresses basic freedoms, has a lot of work ahead of it. Chinese authorities expect a lot from the Olympics. Through them, they can show that China is a world power. They hope to divest communist China of its image as a country which has been battling poverty and political injustice for decades.

“We want the outside world to know the true China,” a spokesman for the Beijing Olympics Commission told the media.

The green grass of Beijing

Beijing planned the construction of 14 new sports facilities and the reconstruction of 23 more. All of them, with the exception of the main stadium, known as the Bird’s Nest, were complete before the end of 2007. “We are on the final stage, and on schedule,” the Beijing Olympics Commission said a year before the start of the games. Even a new network of roads, railways and metro lines, as well as Olympic housing and service facilities are being finished well in advance.

China’s preparations for the Olympics, and for over two million of inland and foreign spectators, are a truly unique set of various techniques. On the one hand, to Torino’s Winter Olympics in 2006 China sent along with its 74 athletes also 200 experts whose job was only to note and learn as much as possible about Olympic preparations. On the other hand, Beijing’s lawns will be spray-painted a perfect green color (just as they were when the International Olympic Commission came to visit in 2001).

Even places that have essentially nothing to do with the Olympics are getting a “new coat.” For example, the city of Hohhot which lies over 400 kilometers away from Beijing and is not hosting any Olympic event is building a new 70 million dollar airport as well as a highway to Beijing. All of this is done for a case if airplanes couldn’t land at the Beijing airport, for example due to a bad weather. Presumably, the Beijing airport is also getting a facelift in the form of a new billion dollar glass and steel terminal building.

Clouds and pigs made to order

But the Chinese are promising much more than just impressive buildings. They are preparing for all eventualities – even the unforeseeable ones. What if, before the beach volleyball competition, it rains and the sand in the court turns to a mud? The athletes have no need to worry. The Chinese combed their land until, on the distant tropical island of Hainan, they found a unique kind of sand with outstanding drainage abilities, and brought 17 tons of it to Beijing.

Incidentally, according to spokesmen from the Beijing Weather Modification Institute, the problem of rain during the Olympics has been taken care of. Already one year before the start of the games, Chinese scientists were testing a method of cloud-dispersion, by shooting of a certain chemical cocktail up into the atmosphere they can supposedly cause the clouds to rain off before they get above the Olympic area.

The Chinese are also raising special Olympic pigs for the athletes. These pigs are located in ten select locations where the air, water and soil are of the highest quality. Due to „terrorist threats“, the geographic location of the farms is kept secret. According to the spokesperson of the organization in charge of raising the animals, these pigs only eat naturally raised products with no added hormones or antibiotics. Chinese natural medicines are added to the food. The pigs exercise two hours per day. According to the spokesperson, the objective of these farms is to be able to give the athletes the purest meat possible, with no added substances that would cause problems in drug tests.

The Olympic preparations certainly helped the Beijing economic boom. Since 2002 they have created 620,000 new jobs, mostly in the construction and service industries. In 2001 the Beijing Olympic Commission also said it guarantees the commercial success of the games. At that time it estimated income from sponsorships and licenses at 330 million USD. However, income is expected to exceed expectations. According to Octagon, a consulting company, commercially the 2008 Beijing Olympics will be the most successful games in history. Sponsors are expected to spend 1.5 billion USD, which is roughly three times the amount which they spent on the Athens Olympics and twice what they spent in Sydney.

Athletes are bringing asthma medicine

However, everything is not as perfect as it looks. Beijing’s bad environment, which the city officially pledged to improve, remains a problem. Even though it has already paid out over 13 billion dollars to this promise, for instance to increase the use of greener energy, planting some 30 million trees or moving factories, Beijing is still shrouded in a fog. Last June the worst pollution in the past seven years was recorded. The amount of Nitrogen Dioxide in the air is also alarming. In the fall of 2007 it exceeded the limit allowed by the World Health Organization by 78 %.

Because it has been obvious that the goal of improving air quality will not be achieved, the city is planning several radical short-term scenarios which it wants to implement during the games. For example it plans to limit automobile transportation to one third and partially or completely shut down Beijing’s factories. One of these scenarios was tested last August. For four days the metropolis closed its roads for more than a third of its automobiles. The move had a tangible effect on the traffic jams, but little effect on the air quality. Because external sources are responsible for about 34 % of the particulate matter in the air and for 35 to 60 % of its ozone measures, regulating only the city‘s emitters is simply not good enough.

Beijing’s polluted air poses one of the biggest threats to the athletes. High levels of carbon monoxide could cause respiratory problems to runners and sulfur dioxide, which causes eye inflammation, could be problematic for archers. Therefore, these aggravated conditions are taken into account ahead of time. For example, the American Olympic Team will bring along respiratory masks, ibuprofen and asthma medication.

The health of the athletes is the highest priority of the International Olympics Commission. In August 2007, President Jacques Rogge told CNN that if the air condition is too poor, some Olympic contests will have to be postponed. This would be a huge embarrassment for Beijing. There have been changes in the Olympic schedule in the past, for example with sculling; however the reason has always been a poor weather and not the air quality.

One World, One Dream

Beijing’s greatest embarrassment however, is its failure to keep its promises in regard to human rights. The official Beijing Olympic motto “One World, One Dream” is now perhaps being regretted by Chinese officials. Some organizations are using it to push the human rights agenda and slogans like “One World, One Dream, Free Tibet 2008” are supposed to remind China its promise that she gave in 2001 when won the Olympic nomination. Beijing mayor Liu Jigmin announced then: “By applying for the Olympics, we want to promote not just the city's development, but the development of society, including democracy and human rights.”

China then has also promised to give „complete reporting freedom“ to the international media. The only thing it has done to achieve this so far is that for a time period January 2007 to October 2008 it has temporarily lifted the barriers keeping foreign media from entering the country. Foreign correspondents therefore don’t need work permits from local authorities. According to a Chinese Foreign Ministry press release from the end of 2006, these new freer rules should apply to more than just Olympic topics. It should have also applied to information about Chinese politics, technology, culture and economy. Nonetheless, according to research done by the Foreign Correspondents Club of China from August 2007, 95 percent of the world’s journalists who write about China feel that the journalistic conditions in the country do not correspond to international standards, and 68 percent said that China will not make good on its Olympic promise. Despite the freer conditions, 40 percent of the respondents have encountered interventions by Chinese authorities in their work, which included intimidation of sources, following or arrest of journalists, and in a few cases even physical violence against the reporter or their source. Not to mention the fact that some respondents stated that the Tiananmen Square is still closed up for them (it is a location of a bloody suppression of the student revolt in 1989; 23 people according to the Chinese Communist Party, up to 800 according to the CIA, and about 3000 according to the Chinese Red Cross died in that revolt.)

Even though radical changes probably won’t happen, protests are not slowing down. Chinese activists and intellectuals (including former political prisoners) sent Chinese functionaries and representatives of international organizations such as the UN and the International Olympics Commission a courageous letter where they state: „We find no consolation or comfort in the rise of grandiose sports facilities, or a temporarily beautified Beijing city, or the prospect of Chinese athletes winning medals. We know too well how these glories are built on the ruins of the lives of ordinary people.” China however reacts always in the same way, it strictly rejects making Olympics a political issue.

Some people still hope that China will surprise us. They point to South Korea, which was a military dictatorship in 1981 when it won the right to hold the 1988 Olympic Games in Seoul. Not only did the games cause an economic miracle in the country, but preparations brought about the country’s first free presidential elections in 1987.

For the time being, Beijing is in the home stretch in terms of the preparations, but there have been no great strides in terms of the democratization of the country. Amnesty International continues to point to the high number of executions, torture, suppression of religious and press freedom and to harsh intervention against internet users. Western newspapers also warn about slave labor, including children.

Politics of non-interventionism

But its inactivity in human rights at home is not the only target of criticism. China is also blamed for its international activities to the extent that some voices have been calling for a boycott of the Beijing Olympics.

The 2008 Games have even been by some called the „Genocidal Olympics.“ This is because China has been blamed for helping the ongoing extermination of non-Arab population of the Darfur province in the west of Sudan, where government-supported Arab-Islamic paramilitaries have brutally murdered over 200,000 people. More than 2.5 million others have lost their homes. What is China’s role in this? Putting at least 5 billion dollars into the country’s oil fields, the Chinese communist regime is Sudan’s greatest investor. Naturally, in return, Sudanese oil flows into China, which this way gets dirtied by this black gold twice. The Sudanese government uses up to 70 percent of its oil income to buy weapons used to commit atrocities in Darfur. Not only has oil-hungry China refused to join an embargo on Sudanese oil. As a permanent member of the UN Security Council, it has repeatedly used its veto to prevent the repeated attempts of the US and UK to send peacekeeping forces into Darfur. These were meant to stop the ongoing human butchery. Following long-lasting and intensive international pressure, China finally did not use its veto and allowed UN forces into the area. Nonetheless, China’s attitude up to now sharply contrasts with the Olympic Charter: “to contribute to building a peaceful and better world by educating youth through sport practised without discrimination of any kind and in the Olympic spirit, which requires mutual understanding with a spirit of friendship, solidarity and fair play.”

Officially, China calls its international politics „non-interventionist.“ This non-intervention, with no regard to the kind of regime in a given country has earned its criticism, and not only because of Darfur. Many countries want China to take a hard stand against Iran, which, according to many indications, is trying to develop an atomic bomb. According to the UN, the time has come for dramatic sanctions against Iran. However, China (together with Russia) have taken firm stands against the implementation.

China also blocked the use of sanctions against the military junta in Burma, for its bloody suppression of Buddhist monks’ protests. Here too China prevented the international community from intervening. Like in Sudan, China’s position regarding the events in Burma is motivated by its own economic and strategic interests.

China wants to use the 2008 Olympic Games to improve its image abroad. However, even the most ostentatious Olympics of all times, with the Olympic flame being carried over the Mount Everest, will not hide China’s domestic and international behaviour. It is probably unlikely, but perhaps western democracies will answer China’s „non-intervention” in the same way and they will not carry their flags through the Bird’s Nest, they will not play beach volleyball in the unique sand and they will not dine on specially bred pork. Perhaps they will decide not to „intervene“ in Beijing.

2/25/2008 4:44:53 PM 

Z devítipokojového domu do osobního bankrotu    

Kvůli nemovitostní krizi přišlo loni v USA o dům přes dva milióny domácností.

Americká nemovitostní krize a celkové ekonomické oslabení již dávno není černou můrou jen méně bonitních rodin, majitelů tzv. subprime hypoték. Propadá jí stále více doposud finančně silných domácností. Na příběhu Johna D. se podíváme, jak lehce se dá uvíznout v hypoteční síti a už se nevymotat.

V březnu roku 2002 koupil John dům v nově rostoucí sídelní zóně v severním Austinu, v hlavním městě Texasu. Jako již dvakrát v minulosti, i tentokrát prodal svůj stávající dům, přesněji řečeno podíl, který v něm vlastnil - hypotéku ještě zdaleka nedoplatil, a obdržené peníze použil na první splátku nového domu.

John v té době vydělával 208 000 dolarů ročně (průměrná roční mzda v roce 2002 v Austinu činila 39 540 dolarů), a lehce tak získal financování na nový dům o velikosti přesahující 325 metrů čtverečních. Prodejní cena byla 330 tisíc dolarů. Deset procent složil při podpisu smlouvy, 80 % financoval hypotékou získanou přes developera nemovitosti, a to fixním 5% úvěrem na 30 let zajištěným nakupovaným domem. Protože více jak 80 % touto výhodnou hypotékou financovat nemohl, musel ještě získat financování na zbylých 10 % ceny. Na doporučení realitního makléře požádal o druhou „hypotéku“, šlo o nezajištěný 30letý úvěr s fixní sazbou 7 %. Celkově John platil na splátky těchto dvou hypoték a daně z nemovitosti (ta činila 9 000 dolarů ročně) každý měsíc 2 600 dolarů. Dvě třetiny domu užíval John s manželkou a dítětem jako rodinné bydlení, třetina sloužila jeho firmě.

Až do jara loňského roku jeho domu rostla. I přes citelný pokles amerického nemovitostního trhu se Austin stále „držel“ a v mnohých částech města stále drží. Ještě v květnu 2007 např. Wall Street Journal jmenoval Austin mezi osmi městy, ve kterých jde vývoj cen nemovitostí proti proudu, a místo aby klesaly, rostou. Tento pokračující nemovitostní boom šel v Austinu ruku v ruce s neutichajícím rozvojem města.

Jako high-tech centrum Texasu si město zažilo své černé chvilky při prasknutí tzv. internetové akciové bubliny na přelomu století, právě proto ale té nemovitostní dlouho odolávalo. High-tech průmysl se z krize otřepal, a ekonomika města tak v současnosti staví na úspěších tohoto odvětví a přílivu vzdělané populace. Město je mimo jiné domovem 5. největší univerzity USA, University of Texas s více než 50 000 studenty. Počet lidí v Austinu tak neustále roste a podle plánovacího úřadu města má do 20 let populace zdvojnásobit a překročit 1,5 miliónu. Tento příliv lidí samozřejmě napomáhá nemovitostnímu trhu. Jak už jsme ale naznačili, neplatí to univerzálně.

Johnovi se na jaře loňského roku stalo osudným nečekané ukončení smlouvy ze strany odběratele jeho softwaru. Zanedlouho sice získal novou zakázku, ovšem menší, a jeho roční příjem tak poklesl na zhruba 90 000 dolarů. Logickým krokem byl prodej velkého domu a koupě levnější nemovitosti. Myslel si, že to půjde stejně snadno jako v předchozích případech. Dům, který měl v roce 2006 hodnotu 350 tisíc dolarů, do měsíce prodá a koupí nový. Jenže na trhu už nebyl nikdo, kdo by za takovou cenu jeho nemovitost chtěl.

Rok 2007 byl pro prodej nemovitostí nejhorší výsledky za uplynulých 12 let. Počty prodaných nových domů v USA se postupně snižovaly a střední hodnota cen těchto domů klesla v roce 2007 na 267 300 dolarů z 301 900 dolarů v roce 2006. (Konec roku byl nejhorší, v prosinci se prodalo jen 604 tisíc nových domů, nejméně od února roku 1995 a o 41 % méně než na konci roku 2006.)

Graf: Prodeje nových rodinných domů podle jednotlivých měsíců (sezóně očištěno)

Pozn.: prosincová data jsou odhad
Zdroj: americký statistický úřad

Spolu se zhoršujícími se daty na trhu nových nemovitostí klesaly i prodeje a ceny na trhu starších domů.

Graf: Prodeje starších domů (změna oproti předešlému roku)

Zdroj: Národní asociace nemovitostních makléřů

Developer, od kterého John v roce 2002 dům koupil, v létě, tedy v době, kdy už šlo Johnově rodině skutečně do tuhého, snížil cenu nových, obdobně velkých domů ve stejné oblasti na 264 tisíc dolarů. Na rozdíl od Johnova domu měly tyto navíc např. automatický zavlažovací systém trávníků, domácí komunikační systém intracom, mramorové desky v koupelnách, parketové podlahy, bezpečnostní systém a vířivou vanu. Developer, v rámci urychlení prodeje, také nabídl realitním makléřům 5000 dolarů na ruku za jejich brzký prodej.

Prodat dům, který původně stál skoro o 70 tisíc dolarů víc, za takovou cenu, si John nemohl dovolit. Z výtěžku by totiž zdaleka nezaplatil obě hypotéky, které u bank měl. Přesto se rozhodl snížit cenu z původně požadovaných 315 tisíc dolarů, na 299 tisíc. Příjem rodiny přitom v polovině loňského roku již nestačil na nezbytné výdaje a splátky nemovitosti, aut a kreditních karet. Poplatky na tak velký dům jim samozřejmě účty jen zvyšovaly, jen faktura za elektřinu v horkém texaském létě činila měsíčně 500 až 600 USD.

John si již nemohl dovolit platit plnou splátku hypotéky. Banku o svých finančních potížích okamžitě informoval a dohodl se s ní, že se bude snažit měsíčně platit nejvíce, kolik si bude moci dovolit. Konkrétní částku zatím banka nežádala. John se ji tak měsíčně snažil posílat 1 200 místo 2 600 dolarů. Někdy si ovšem mohl dovolit zaplatit jen 700 dolarů.

Banka se ozvala na podzim, půl roku po té, kdy jí John poslal první nekompletní splátku. V té době už John nabízel dům jen 285 tisíc dolarů. Banka mu umožnila hypotéku refinancovat a oficiální dohodou snížit splátku na 1800 dolarů měsíčně, s tím, že až dům prodá, získá banka z prodeje o to větší díl. Johnova firma se ovšem dostala do dalších potíží. Platit každý měsíc 1 800 dolarů bylo nad jeho síly. Zavolal tedy bance a domluvili se, že se do měsíce vystěhuje a banka dům převezme.

Johnova rodina tak rozšířila řady více než 2,2 miliónu amerických domácností, které loni přišly o dům propadnutím zástavy ve prospěch hypoteční banky. S jediným rozdílem, že Johnovy problémy nezačaly jako u převážné většiny stejně postižených podepsáním tzv. subprime hypotéky, úvěru pro méně bonitní klienty s vysokou úrokovou sazbou (viz sloupek).

Graf: Počet amerických domácností, kterým v roce 2007 nemovitost propadla bance (podle čtvrtletí)

John, který dlužil více, než byl schopný splácet (nemovitostí byla zajištěna jen jedna z jeho dvou hypoték a dluhy na kreditních kartách kvůli nesolventnosti rodiny rostly) před koncem roku požádal o osobní bankrot a z neprodejného devíti pokojového domu se přestěhoval do nájemního tří pokojového bytu. Za nájem platí měsíčně 680 dolarů, zanechal podnikání (podle svých slov jen na dobu, než splatí pohledávky vzniklé z osobního bankrotu) a v rámci finanční stability rodiny se nechal zaměstnat ve velké IT firmě. Dům, který propadl bance, byl na trhu dalších 5 měsíců. Prodal se konečně na konci letošního ledna, za zhruba 260 000 USD.

John za sebou možná to nejhorší již má, americký nemovitostní trh ale zdaleka ne. Například výstavba nových domů se v USA loni propadla na nejnižší hodnoty za uplynulých 16 let. Poslední měsíc v roce se začalo stavět jen 1,006 miliónu domů, na prodej v prosinci čekalo 495 000 dostavěných nových domů. Vzhledem ke stavu současného nemovitostního trhu a s vyhlídkami na celkovou ekonomickou recesi USA se přitom předpokládá, že prodat tyto nové domy potrvá průměrně 9,6 měsíců.

Graf: Započatá výstavba domů v jednotlivých měsících

Zdroj: americká obdoba ministerstva obchodu

Článek vyšel zde.